Nahrazení škody při podmíněném propuštění

Zákona úprava podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody obsahuje, kromě dvou obligatorních podmínek nutných pro podmíněné propuštění definovaných v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uplynutí zákonem stanovené lhůty, řádný výkon trestu odnětí svobody a předpoklad vedení řádného života, ještě další dvě podmínky a to v ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku, které zákon vnímá jako fakultativní, přesněji slovy zákona, jako podmínky ke kterým soud v řízení o podmíněném propuštění přihlédne. K těmto třem podmínkám patří:

zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu,
zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem,
jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení.
Je zřejmé, že ani nesplnění některé z výše uvedených podmínek neznamená, že by nebylo možné odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit, soud se však musí zabývat všemi skutečnostmi důležitými pro podmíněné propuštění, kdy dobrovolnost nástupu do výkonu trestu, nebo náhrada škody, může být tím jazýčkem na vahách, který může rozhodnutí soudu zvrátit ve prospěch, či neprospěch odsouzeného. S ohledem na skutečnost, že soud má pouze přihlédnout k těmto podmínkám, pak pouze skutečnost, že odsouzený, buď nenastoupil včas do výkonu trestu, nebo neuhradil vzniklou škodu, by neměli sami o sobě vést k zamítnutí takové žádosti.

Fakultativní podmínkou podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je skutečnost, zda odsouzený částečně nebo zcela nahradil, či jinak odčinil škodu, nebo jinou újmu, způsobenou trestným činem dle § 88 odst. 3 tr. zákoníku. Předmětné ustanovení bylo vloženo již do trestního zákona, z.č. 140/1961 Sb. a to novelou 129/2008 Sb, s účinností od 1.1.2009, kdy tvořilo pouhý přílepek novelizaci spojenou prioritně s institutem detence. Tomu odpovídá nejen nekonkrétní definování pojmů, ale i skutečnost, že důvodová zpráva k této novele předmětný institut v podstatě vůbec neřešila. Předmětné ustanovení zůstalo taktéž zachováno v nezměněné podobě v trestním zákoníku zákoně č. 40/2009 Sb., kdy ani důvodová zpráva k tomuto zákonu se k výše uvedené problematice nijak zásadně nevyjadřuje, toliko uvádí, že „účelem tohoto ustanovení je snaha působit na odsouzené, aby včas nastupovali do výkonu trestu odnětí svobody, a aby s přihlédnutím k svým majetkovým poměrům hradili škodu, byla-li trestným činem způsobena, popřípadě řádně plnili povinnosti spojené s výkonem ochranného léčení, pokud jeho výkon již probíhal.“ O něco podrobnější byl Šámal ve svém komentáři, kde uvádí „k povinnosti nahradit škodu nebo jinak odčinit jinou újmu způsobenou trestným činem srov. komentář k obdobně formulovaným přiměřeným povinnostem podle § 48 odst. 4 písm. i), k) a § 82 odst. 2, který se uplatní i zde.“ Je tedy zjevné, že mnoho teoretických informací o předmětné problematice publikováno není, a tudíž neexistuje doposud jednoznačné vymezení pojmů odčinění škody, nebo vymezení pojmu jiné újmy.

Pokud jde o škodu, která byla trestným činem způsobená, pak ji trestní zákoník v ustanovení § 137 uvádí stanovením její výše. Výše škody je poté určená rozhodnutím soudu v rozsudku postupem dle § 228-229 trestního řádu. Pokud byla výše škody v rozhodnutí takto určená, a soud k zaplacení této částky odsouzeného zavázal, je povinen ji odsouzený uhradit. Pokud tak neučiní je oprávněn škodu poškozený vymáhat. Prioritní by mělo být dobrovolné plnění ze strany odsouzeného, kdy i náhrada škody je součásti procesu nápravy odsouzeného. Tato skutečnost je poté zkoumána v řízení o podmíněném propuštění.

Jedním z velmi problematických momentů tohoto ustanovení je otázka odsouzených za závažnou majetkovou, či hospodářskou trestnou činnost, kterou byla způsobená škoda velkého rozsahu, kdy škoda odsouzeným způsobena byla, ale prospěch z této trestné činnosti, který obdržel odsouzený, nebyl PČR nalezen, nikdy nebyl vrácen ani zajištěn. Pachatelé takové trestné činnosti jsou většinou osoby doposud netrestané (s ohledem na výši sazby u těchto kvalifikovaných skutkových podstat dojde vždy k uložení nepodmíněného trestu byť u spodní hranice zákonné trestní sazby), osoby, které se ve výkonu trestu odnětí chovají řádně, někdy je možné říci až vzorně a osoby, které nastoupí výkon trestu odnětí svobody dobrovolně. Trest v těchto případech je ukládán při spodní hranici kvalifikovaných skutkových podstat, tedy ve výměře 5-6 let. Tudíž již po uplynutí 2,5-3 let, mají tito odsouzení nárok na podmíněné propuštění, za situace, kdy někde prospěch získaný trestnou činností je a nebyl vydán odsouzeným orgánům činným v trestním řízení ani poškozeným. Je to spravedlivé? Nemůžeme tímto způsobem dojít k závěru, že popíráme samotnou podstatu trestního práva, protože „zločin se vyplácí“? Nechci v žádném případě tuto problematiku zjednodušovat, zlehčovat, nebo bagatelizovat, mám zájem o objektivní pohled. Podívejme se však přesto na tento problém prostřednictvím jednoduchých kupeckých počtů. V těchto případech je škoda (nebo prospěch pachatele) nejméně v částce ve výši 5.000.000,-Kč a často se jedná o násobky této částky. Tresty ukládané za tuto trestnou činnost, byť v kvalifikovaných skutkových podstatách, budou v rozsahu 5-6 let. Od 1.1.2010 je možné podmíněné propuštění u závažné hospodářské trestné činnosti již po výkonu poloviny trestu odnětí svobody. Což znamená za jeden rok ve výkonu trestu odnětí svobody částku nejméně ve výši  1,67 – 2 mil.Kč. Průměrný Čech, bez ohledu na náklady, ročně vydělá něco kolem 240 tis., tedy 7-8x méně, než výše uvedený odsouzený a to není v pořádku. Měl by soudce takovou osobu podmíněn propustit z výkonu trestu odnětí svobody? A pokud dospějeme k závěru, že nikoli, o co takový soudce může své rozhodnutí opřít a zdůvodnit jej?

Jak již bylo nastíněno výše jedná se většinou o osoby prvotrestané, s dobrým rodinným zázemím – mají tedy v případě podmíněného propuštění zajištěno bydlení, kde s ohledem na odbornou kvalifikaci či kontakty povětšinou mají zajištěno taktéž zaměstnání. První podmínka nutná pro podmíněné propuštěn dle § 88 odst. 1 tr. zákoníku, tedy předpoklad vedení řádného života, je tedy většinou shledána. Taktéž druhá podmínka nutná pro podmíněné propuštění, tedy předpoklad vedení řádného života, naplněná bývá, kdy poměrně často jde i o návrh na podmíněné propuštění podávaný samotným ředitelem věznice. Takový odsouzený má vlastnosti a schopnosti, které ho umožní poměrně rychle zaměstnat, a tím získat řadu kázeňských odměn. Jde o typ odsouzených poměrně inteligentních, s velkým přehledem, s kultivovaným vystupováním, jsou schopní ovládat své emoce, jsou velmi slušní k personálu věznice, jde o osoby se smyslem pro vnitřní disciplínu. Řada z nich díky těmto povahovým, či osobnostním vlastnostem poměrně rychle získá ve věznici zaměstnání. Jsou aktivní i mimo zaměstnání. Díky svým znalostem mohou pomáhat ostatním spoluvězňům s výukou cizích jazyků, počítačové gramotnosti, a tím získávat nejen kladné hodnocení, ale i sympatie spoluvězňů. Tudíž v drtivé většině je hodnocení věznice nejen kladné, ale spíše příkladné. V tom případě by byla splněná i druhá podstatná podmínka pro podmíněné propuštění a to řádný výkon trestu odnětí svobody. A to za situace, kdy majetkový prospěch získán trestnou činností, nebyl orgány činnými v trestním řízení dohledán, ani odsouzeným vrácen poškozeným. Tudíž je možné, že majetkový prospěch, který odsouzený získal trestnou činností, čeká na odsouzeného na účtech zahraničních bank, či v jiné formě investic, případně i zakopán v krabici na zahradě. S takovýmto vědomím se výkon trestu odnětí svobody zvládá výrazně snáz, a právě toto vědomí může odsouzeného výrazně posilovat k tomu, aby se choval ve věznici více než kladně a dosáhl co nejdříve svého podmíněného propuštění.

Do roku 1990 mohl soud zohlednit při podmíněném propuštění i závažnost spáchaného trestného činu (tedy případně i s ní spojenou u hospodářských trestných činů výši škody), tato možnost však byla novelou trestního zákona, z.č. 175/1990 Sb. zrušená. Opakovaně se tomuto vyjádřil i Ústavní soud, kdy poukazuji především na rozhodnutí  ÚS 51/2001-n., ze kterého vyplývá, „že jakkoli odsouzený trestný čin byl obecnými soudy posouzen jako spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem, nelze přehlédnout, že tyto skutečnosti ani samy o sobě, ani ve vzájemné souvislosti podmíněné propuštění z výkonu trestu nevylučují, neboť rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život“.

Zbývají tedy toliko podmínky fakultativní dle § 88 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud odsouzený nastoupí sám do výkonu trestu odnětí svobody a splní tuto podmínku, zůstává už jen podmínka nahrazení, či jiné odčinění škody. Předně je nutné zmínit skutečnost, že se jedná toliko o podmínku fakultativní, tedy podmínku, ke které soud má toliko přihlédnout, ale nesplnění této podmínky ještě nevylučuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. To je první fakt. Tedy soud přestože odsouzený způsobil svým jednáním škodou v řádech miliónů, a neuhradil ničeho, může odsouzeného podmíněně propustit, kdy zákon mu takový postup nezakazuje.

Výše uvedená skupina odsouzených, jak již bylo konstatováno, je většinou zaměstnána a dosahuje ve výkonu trestu odnětí svobody mzdu, byť většinou toliko minimální. Tito odsouzení jsou natolik znalí věci, že se z toho málo co vydělají pokoušejí škodu hradit, byť v zanedbatelných částkách ve srovnání s výši majetkového prospěchu o který se obohatili, ale maximálně možnými s ohledem na dosahovaný výdělek ve věznici. Pokud náhodou takoví odsouzení práci ve věznici nemají, minimálně kontaktují poškozené s omluvou a nabídkou splátkového kalendáře. Ani v tomto směru nelze nic těmto odsouzeným vyčíst a tito činní veškeré kroky ke splnění i poslední podmínky nutné pro podmíněné propuštění, tedy náhradu, či jiné odčinění škody. Takovéto jednání by dle názoru autora článku bylo ve většině případů dostačující nikoli však v případě závažné hospodářské trestné činnosti. Je nutné vzít v potaz výši majetkového prospěchu, který odsouzený svou trestnou činnosti získal a stále mít na mysli taktéž preventivní funkci trestního práva, jakož i skutečnost, že se zločin nesmí vyplácet. Pokud takový postoj v případě podmíněného propuštění nezaujmeme, bude reálnější riziko většího počtu těchto případů, protože dva a půl roku ve věznici může znamenat bezstarostný zbytek života po podmíněném propuštění. Při rozhodování o tom zda se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil (§ 83 odst. 1 tr. zákoníku a § 330 odst. 1 tr. řádu), v případech ve kterých byla odsouzenému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu, musí soud zkoumat schopnosti a možnosti odsouzeného tuto povinnost splnit z pohledu jeho majetkových, osobních a zdravotních poměrů, neboť je vždy třeba zjistit, zda k jejímu nesplnění došlo ze strany odsouzeného zaviněně nebo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. Obdobně taktéž Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem „podle svých sil“ totiž znamená, že podmíněně odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to dovolí jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Soud rozhodující o osvědčení podmíněně odsouzeného je proto povinen zjišťovat, jaké byly poměry odsouzeného z hlediska jeho možnosti nahradit způsobenou škodu (zejména zda byl zaměstnán, a pokud nikoli, proč tomu tak bylo, zda se zajímal o zaměstnání, zda pobíral sociální dávky a v jaké výši, zda měl k někomu vyživovací povinnost, zda na jeho příjmy či majetek byl veden výkon rozhodnutí k uspokojení jiných pohledávek apod.).

Právě podmínka spočívající v tom, že odsouzený má povinnost škodu uhradit podle svých sil, vede k tomu, že takovéto zajištění uhrazení škody poškozeným v případech kdy pachatel získá majetkový prospěch, by bylo nedostačující. Kdy i v případě, že by podmíněně propuštěný škodu hradil ze své mzdy, mohlo by jít o platby v rozsahu promile procent ve vztahu k získanému majetkovému prospěchu, což by nesplnilo svůj účel. Na druhou stranu je však vždy lepší tuto podmínku odsouzenému při podmíněném propuštění uložit, minimálně proto, že učiní intenzivnější tlak na úhradu škody poškozenému, jelikož podmíněně propuštěný bude pod sankcí výkonu zbytku trestu odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn.