Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude-
Přitom při sankčním postihu natolik obtížně zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu v ruce řidičem při řízení vozidla, je otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová a vyjma případů, kdy je jednání řidiče zachyceno například fotografií či videozáznamem, většinou založena na hodnocení výpovědí policistů. Taková výpověď však může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče za přestupek zpravidla jen tehdy, je-
Skutkový a právní závěr, že stěžovatel spáchal přestupek podle ust § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o přestupcích, nemá oporu ve spisech. Stěžovatelem tvrzenou variantu skutkového děje, která nebyla vyloučena, že při řízení vozidla v rozhodné době vůbec netelefonoval, vzaly správní orgány za nepravdivou pouze na základě toho, že ji rozporně s výpověďmi policistů tvrdil stěžovatel jako obviněný z přestupku, aniž by se zabývaly objasněním průběhu skutkového děje a okolnostmi souvisejícími.
Nejvyšší správní soud ČR sp. zn. 7 As 102/2010 - 86