Postupuje-li zadavatel v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen zákon), dochází vždy k výběru vítězné nabídky na základě hodnocení podle stanovených hodnotících kritérií. Zákon dle § 78 odst. 1 rozlišuje základní hodnotící kritérium na a) ekonomická výhodnost nabídky nebo b) nejnižší nabídková cena, přičemž v rámci základního hodnotícího kritéria dle bodu a) musí být vždy dílčím kritériem cena. Dále pak doslovně zákon v § 78 odst. 4 stanovuje, že „rozhodne-li se zadavatel pro zadání veřejné zakázky podle základního hodnotícího kritéria ekonomické výhodnosti nabídky, stanoví vždy dílčí hodnotící kritéria tak, aby vyjadřovala vztah užitné hodnoty a ceny … Dílčím hodnotícím kritériem nemohou být smluvní podmínky, jejichž účelem je zajištění povinností dodavatele, nebo platební podmínky.“ Následně pak vyhláška č. 230/2012 s účinností od 1. 9. 2012 stanovuje následující povinnost: „Veřejný zadavatel odůvodní přiměřenost stanovení dílčích hodnotících kritérií, pokud použije hodnotící kritérium ekonomická výhodnost nabídky a pokud dílčí hodnotící kritérium nabídková cena má nižší váhu než 60% u veřejných zakázek na služby, nebo 80% u veřejných zakázek na dodávky a stavební práce.“
Z dalších ustanovení výše zmíněného § plyne povinnost zadavatele dále určit, jakým objektivním způsobem bude hodnocení přistupováno, a to zejména dílčích hodnotících kritérií v rámci základního hodnotícího kritéria ekonomická výhodnost nabídky. V souladu s poslední novelizací zákona a vydáním výše zmíněné vyhlášky je patrný posun zákonodárce tak, aby zadavatelé hodnotili zejména, ne-li výhradně, nabídkovou cenu uchazeče. Základním argumentačním východiskem zákonodárce je pak zejména protikorupční rétorika, neboť dle názoru zákonodárce širokým nastavením dílčích hodnotících kritérií dochází k manipulování veřejných zakázek. Tímto postupem zákonodárce pak došlo i k úpravě dílčích pravidel pro zadávání zakázek nespadajících pod aplikaci zákona. Tak například pravidla OPPI nově od 1. 9. 2012 zakazují jako dílčí hodnotící kritérium délku nabízené záruky, a to zcela.
Lze však považovat posun tímto směrem za správný a ekonomicky účelný a výhodný? Je zcela legitimní a úctyhodné dosahovat co nejvyšších úspor ve veřejném sektoru. Je však otázku, zda-li nejlevnější nabídka je tou ekonomicky nejúspornější a nejefektivnější. Nelze se totiž vždy, a ve stavebnictví zejména, spoléhat na korektní přístup všech dodavatelů, kteří, aby získali zakázku, jsou ochotní poskytnout výrazně nižší nabídkovou cenu s vědomím toho, že například užijí levnější materiály, než jsou zadavatelem požadovány, které jejich zabudováním nebude dále možné kontrolovat. Právě pro to je například „soutěž“ o poskytnutí co nejdelší záruky zcela legitimním požadavkem zadavatele, aby také mimo jiné zjistil, jak si dodavatel stojí za poměrem nabídnuté ceny a kvality reálně zamýšlených materiálů pro plnění takové zakázky. Je-li taková záruka pak doplněna například smluvním institutem bankovní garance za plnění záručních podmínek po celou dobu běhu záruční lhůty, jistě si ten který dodavatel rozmyslí, jak dlouhou záruku poskytne a jak kvalitní plnění provede (což se mimo jiné nutně odrazí na nabídkové ceně).
Mgr. Michal Šilhánek, www.epravo.cz
