Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat na právní úkon, jímž se dlužník dovolává promlčení práva. I když - obecně vzato - námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Uplatnění promlčení dlužníkem proto může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
Žalobci nic nebránilo, aby právo na vrácení (zůstatku) půjčky se smluvní pokutou uplatnil u soudu včas, tedy před uplynutím obecné promlčecí doby. Uvěřil-li žalovanému, který opakovaně sliboval splnění dluhu a ujišťoval (slovně i částečným plněním), že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil marné uplynutí promlčecí doby sám žalobce. Lze uzavřít, že obrana žalovaného námitkou promlčení práva v rozporu s dobrými mravy není.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 126/2009
