V úvodu je třeba zmínit primární pravidlo, a to že za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle ustanovení § 427 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), jeho provozovatel, podle ustanovení § 420 odst. 1 OZ pak jeho řidič, pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-
Pojem provozovatel vozidla je v mnoha právních předpisech užíván a též různě definován. Není však definován v OZ, tedy v základním právním předpisu, který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (srov. dikci ustanovení § 427 OZ). Pokud jde o judikaturu, odkazuje se nejčastěji na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové spis. zn. 25 Co 558/98 ze dne 12. 5. 1999, publikované v Soudních rozhledech č. 3 z roku 2000, podle jehož závěrů je provozovatelem vozidla ten, kdo má právní a současně faktickou možnost jej užívat, tedy sám organizovat provoz k plnění jeho funkcí a účelu. Jak je uvedeno v rozsudku NS ČR spis. zn. 25 Cdo 2563/2005 ze dne 27. 11. 2007, obecně je třeba za provozovatele motorového vozidla považovat vlastníka vozidla, neboť u něj lze předpokládat možnost trvalé právní i fyzické dispozice s daným vozidlem. Vlastník, který půjčí motorové vozidlo jinému, zůstává jeho provozovatelem a v zásadě také subjektem odpovědným za škodu vyvolanou zvláštní povahou jeho provozu. Místo provozovatele by odpovídal ten, kdo by dopravního prostředku použil bez vědomí nebo proti vůli provozovatele (srov. ustanovení § 430 odst. 1, věta první OZ[5], jakož i rozhodnutí publikované pod č. R 70/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ČSSR).
Ve výše zmíněném rozsudku NS ČR spis. zn. 25 Cdo 2563/2005 ze dne 27. 11. 2007 (publikovaném pod č. 6/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS) soud dále dovodil, že osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla podle ustanovení § 427 OZ je osoba, která je v konkrétním případě provozovatelem vozidla, přičemž tuto svou odpovědnost nemůže nijak smluvně převést, např. leasingovou smlouvou. Nejvyšší soud konstatoval, že: „V případě tzv. leasingu je třeba při určení provozovatele vozidla posoudit podle obsahu příslušné smlouvy, jaký rozsah práv k vozidlu vlastník převedl na leasingového nájemce. Za provozovatele vozidla nelze leasingového nájemce považovat tehdy, jestliže podle smlouvy byl oprávněn vozidlo za úplatu užívat obvyklým způsobem, aniž na něm směl provádět technické úpravy s výjimkou nutných oprav, měl hradit pouze údržbu a opravy vozidla a nebyl povinen vozidlo pojistit (pouze připojistit při cestě do zahraničí), přičemž pojištění vozidla včetně „zákonného pojištění“ bylo zahrnuto v „půjčovném“.“ V daném případě soud posuzoval následující situaci. K nehodě došlo při provozu na pozemních komunikacích, a to konkrétně při střetu vozidla (jež bylo předmětem leasingu) s motocyklem. Motocyklista utrpěl škodu na zdraví a následně se domáhal její náhrady soudní cestou. Svůj nárok na náhradu škody uplatnil jednak vůči řidiči pronajatého vozidla, dále vůči vlastníku předmětného vozidla (leasingovému pronajímateli) a (pro zjednodušení) vůči leasingovému nájemci vozidla. Ze skutkových okolností případu, jak se podávají z odůvodnění citovaného rozsudku, vyplývá, že v daném případě byl leasingový nájemce oprávněn pouze užívat pronajaté vozidlo obvyklým způsobem, nesměl na něm provádět technické úpravy (s výjimkou nutných oprav) a ani nebyl povinen vozidlo pojistit. Na základě leasingové smlouvy tedy nájemce (vedle leasingových splátek placených pronajímateli) hradil pouze náklady na běžnou údržbu a opravy vozidla. Po posouzení předmětné leasingové smlouvy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že leasingový nájemce (i) mohl s vozidlem disponovat pouze fyzicky, a to v omezeném rozsahu, a (ii) nebyl oprávněn s vozidlem disponovat právně. Za relevantní vzal též fakt, že zákonné pojištění odpovědnosti za provoz vozidla bylo zahrnuto v půjčovném (v leasingových splátkách) a že leasingový nájemce nebyl povinen vozidlo pojistit (smlouva stanovovala pouze jeho povinnost připojistit jej při cestě do zahraničí). Nejvyšší soud ve svém rozsudku uzavřel, že na základě leasingové smlouvy leasingový nájemce nenabyl tolik práv k půjčenému vozidlu, aby mohl být posuzován jako provozovatel vozidla, který je oprávněn s vozidlem právně a fyzicky disponovat. Provozovatelem vozidla tak v daném případě zůstal leasingový pronajímatel, tedy vlastník vozidla, který je tak odpovědný za škodu způsobenou motocyklistovi.
Z výše uvedeného vyplývá, že u leasingových smluv neplatí obecné pravidlo o tom, kdo je provozovatelem vozidla, a tedy osobou odpovědnou za škodu způsobenou při jeho provozu, zda leasingový pronajímatel nebo leasingový nájemce. Zodpovězení této otázky závisí na obsahu konkrétní smlouvy. Je přitom třeba mít zvláště na zřeteli, že tuto odpovědnost nelze smluvně převádět a že vždy bude záležet na posouzení rozdělení práv a povinností k danému vozidlu mezi účastníky leasingové smlouvy (resp. na rozsahu práv a povinnosti převedených pronajímatelem jakožto vlastníkem vozidla na nájemce). Tento závěr by tak měl být vždy zohledněn při koncipování leasingových smluv tak, aby bylo od počátku účastníkům zřejmé, kdo je provozovatelem vozidla a nese tak objektivní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 427 OZ.
JUDr. Michaela Šerá, advokát, www.epravo.cz